Venku to tak nádherně kvete, to se nechce umírat

Dnes odpoledne jsem jela šalinou (pro mimobrněnské tramvají) a na jedné zastávce přistoupili dva staroušci, bábinka s dědečkem.  Sedli si na sedačky přede mě.

Věk odhaduji kolem osmdesátky.

Seděli mlčky vedle sebe, když se bábinka najednou podívala na dědečka a povídá smutným hlasem.

„Venku to tak nádherně kvete, to se nechce umírat“

Vroucně chytla dědečka za ruku a zahleděla se do okolí, kudy jsme zrovna projížděli. A venku všechno nádherně kvetlo. Jak by ne, když je duben a sluníčko krásně svítí.

Bohužel jsem její hlas nemohla přeslechnout a zůstala jsem naprosto ochromená tím, co jsem vyslechla. V tu chvíli jsem musela hodně zadržovat slzy. Ta věta mi rezonovala v uších celý den, nemohla jsem ji vytěsnit z hlavy.

Na další zastávce jsme vystupovali společně. Oni pomalým, unaveným krokem, ale ruku v ruce.

Uvědomila jsem si, že leckteří lehkomyslně hazardují se svým životem. Mnohdy velmi mladým životem. Mezi lidmi je čím dál větší zloba a nenávist.

Všichni pořád někam spěcháme, honíme se za penězi, majetky. Nemáme už na sebe čas, všechno odkládáme na POTOM. Jen si neuvědomujeme, že to „potom“ nemusí nastat. Nikdo nevíme, jak dlouhou cestu v životě máme.

Občas bychom se měli zastavit a užít si krásný den plný rozkvetlých stromů a kytiček. Zajít s kamarádkou na kafe, které už safra dlouho odkládáme. Sednout si večer s partnerem k lahvince vína, zapálit svíčky a jen tak si povídat o běžných věcech. A říct tomu druhému mám tě rád/a, miluji tě.

Tito dva nádherní lidé na sklonku svého života mají obrovskou chuť žít ještě co nejdéle. Ze srdce jim přeji, aby se jejich přání vyplnilo a život jim daroval ještě mnoho krásných chvil a rozkvetlých jar.